i should be sane but i want to murder everyone

16. dubna 2017 v 14:08 | n.
no a tak se mě snaží úplně všechno kolem každou vteřinou přesvědčit o tom, jak jsou lidi absolutně, příšerně odporný bestie a stvoření hodné brutální záhuby. všechno tohle umocňuje fakt, že na oslavu neporozumnění si s lidskou rasou jsem si pořídila psa a ten je tak moc fajn, že chci žít mezi psy a nebo aspoň vrátit do společnosti staré dobré zvyky typu vrčení a čichání si k zadkům.
někdy bych lidi fakt zakousla do krku. rychlým a velice přesným hryzem je zbavila dechu.
a k tomu ještě naprostá absurdita toho, že se účastním lidské reprodukce. možná právě proto to takhle řeším, tak to na mě naléhá. přivedu na svět něco, co prostě nebude zmrd a hajzl jako všichni ostatní. a pravděpodobně za to bude trpět? a nebo třeba změní svět. prosím, aby už vyrůstal ve změněnym světe.
přála bych si změnu v lidech a hlavně v systému, kterej nás vlastně nutí bejt za egomaniacký ignoranty. nesnášim to. chtěla bych umřít bez dokladů - čistě a přirozeně.. žít ve smečce a opustit koloběh "makat ve fabrice abych mohl přežít".

každopádně já to mam vlastně dobrý, protože se mi daří se tomu zlu vyhejbat co to jde. jen je fakt těžký potkávat lidi zkažený každodenním koloběhem spánek-práce-vychlastat mozek, protože prostě.. jsem teď tak moc jak savá houba na lidský vyzařování, že mi stačí málo k absolutnímu emočnímu rozhození.
a díky
je dobrý zbavit se falešnejch uměleckejch ambicí, sundat růžový brejle a rozhodnout se bejt radši dobrej rodič.
 

vystříhat se z fotek

1. prosince 2016 v 20:40
...no a co
že mam zase sebevědomí na bodě mrazu, že si plně uvědomuju jak moc, hahaha, jsem nezbytná. přívalový vlny absolutna, křik a pláč a krev za nehtama
jsem v tvé kapele, protože ti uvařím?
no a co
čim dýl nedávám, tim víc nedávám

prostě. no a co.
budu mít svůj vlastní cold wave projekt, během kterýho bude tuhnout kre v žilách
cejtim, že bych to dokázala vylejt hudbou, ale... hodně moc ale... ale "nepřečudli" a "nepřepojuj"
rytmický trefy do zranění, bolestný kruty, mrazivě necitlivý vejšky - toho všeho jsem plná a to všechno potřebuju vyloudit ven
jo
to jediný, čim si jsem naprosto jistá jsou libozvuky
prostě
a k tomu se živit jako pohřební grafik. (protože prej dělaj v corelu a to je můj grafickej level. po tom, co se už osm let pachtím za něčim, na co nemam)


"teda, ty kočky ale drápou" je lež


(to jediný, co mohu nabídnout bez výčitek. božský nektary. chcete slyšet, co mě dostává do varu? nechat se inspirovat? probudit zlý duchy? sdílet je se mnou? slyšte. )

I wish you all the best

13. listopadu 2016 v 23:12 | n.
vůbec nic nezvládám
všechno mi protejká skrz prsty, líně strkám do příležitostí, ať už za mnou nechoděj, že nic nechci. loudám se na přechodech. trochu víc jsem se uzavřela a začala žít ve svym speciálním světě, kde stíny objímaj a strach je jak cukrová vata. ale já strach nemam... protože jsem studená kamenná a bez úsměvu, padá sníh a mrzne a ani můj odlitek už nechytá teplo ze slábnoucích paprsků slunce. Odlili mě v pozici, která nabádá k objímání, ale když mě objímáš, je ti tak akorát zima.
nedokážu se ponořit do tvorby, nebaví mě to, jakoby to nikam nevedlo. všechny ty čmáranice beze smyslu, guláš konceptů, návrhy na podpal. když chci znát názor, všechno zmlkne. obcházejí mě po špičkách, nechávají mi můj kout a nelezou do něj. ne že bych tam někoho hodlala pustit, ale tak zoufale toužím po lidech inspirativních a plných prazvláštních vnitřních dějů.
ztrácím teď tolik času a tím i hrozně moc energie.
asi je mi to jedno...

/mocné šepoty a drahé křehké předměty všude kolem, ty jsi v naprosté tmě a nikdo ti nikdy nezakazuje křičet. srostla jsem s touto hudbou v jedno a stojím tváří v tvář svému stínu. jestli z něčeho taje mé ztuhlé tělo, je to disonance/
 


sadness is rebellion

26. října 2016 v 16:56 | n.
v prosinci mi bude 22 a já mam pocit, že už mi táhne tak na 30
denodenně topim svý ideály

/dnes bych psala DEZILUZE//asi interní věc

vlny mě splachujou ke dnu a zase zvedaj ke slunci, žiju strašlivě nestabilně a obávám se, že až nebudu krytá svým statusem studenta, tak chcípnu jak jepice. Tejden naprostý šílenství, krása světa, ilustruju až se ze mě kouří, kreativita mi sama pohybuje rukama a božskost mám na dosah ruky. Tejden naprostýho děsu, vyhýbám se vlastnímu odrazu, nejím a jedno psychosoma za druhym, amoky končící vlastnoručně rozdrápanym tělem, díry v punčochách naplňuju slastně vyplakanou krví.
povinnost mě donutí čelit světu a snažit se znova a znova a zase ten koloběh.

podlehneš magii krve a máš navždy podepsanou smlouvu s dáblem...

S kým vším jsem se navždy tímto způsobem spojila? Hra na rituály nikdy neni jenom hrou. Někdy mě volají a chtějí mi ukázat cestu, kterou mi částečně vyšlapala má zesnulá tetička, mistrová, co mi před svou smrtí vtiskla do dlaně ochanné symboly.
Ztratila jsem je.
Když na mě troubí nasranej řidič v autě za to, že přecházim a nejsem na přechodě, zastavím se, roztáhnu ruce a prosím ho o pokračování v jízdě.

chtěla bych nic nemuset, nemít závazky vůči systému. nebýt na papírech.
nebýt vůbec..


wefadeaway

23. srpna 2016 v 17:58 | n.
už zase nemáme prachy, tentokrát to je dokonce víc než tejden před koncem měsíce.
ještě jsem si nezvykla. miluju pevnou půdu pod nohama a miluju někoho, kdo si tu pevnou půdu pod svejma nohama neustále odstraňuje. pak se to drolí i pode mnou.
slíbila jsem, že už si nikdy vědomě fyzicky neublížím. před měsícem jsem to porušila. po skoro dvou letech jsem tomu podlehla, jenom protože jsem nerozuměla tomu, co se děje a myslela si, že je to horší, než bylo.
a už jsem v tom tak trochu zase. oddávat se sebezničujícím představám. je to moc krásný a moc temný a asi si koupím tetovací strojek jako výmluvu.
zakazuju si to, protože už nechci bejt v tom koloběhu, ze kterýho se těžce vymotává.
a tak to je všechno jenom idealizovaná vzpomínka, který dovoluju čas od času ožít.

http://67.media.tumblr.com/f88aa6772f9aede3e5c98c7e1d05488b/tumblr_ocdab9Sjqp1rkaavno2_1280.jpg
tak moc se těšim na pgt, když jsem minulý dva ročníky zmeškala... že jsem začala vyrábět goth samolepky. jenom nemam prachy na samolepkovej papír, abych to na něj vytiskla.
všechno bude!

Kam dál