Červenec 2012

Even the son of god had to die, my darling.

31. července 2012 v 20:35
I syn boží musel zemřít, kotě.
Ježíši, spas mě.



zaprodá se člověk ďáblu, když kreslí pro peníze dementně veselý netopýry v plavkách a mamuty na skejtu?
co drží lidskou osobnost pohromadě?
comájakejsmysl?
kolik tejnu se vejde do sedumnáctiletý holky o váze čtyřiceti kil?
co jsou ty stříbrný věci, co se na mě nepřetržitě sypou z nebe?

mám nové zklamání.

Who would you believe?

30. července 2012 v 21:06 | n
unavena...
k smrti
jako vždy, protože jinak nic neumím.
ne, ani dva hrnky kafe, dva hrnky černýho čaje a jedna 1l konvička zelenýho nepomůže.
jsem prostě k smrti unavena
a ruka
mi
padá
jen
.
.
.
zvednu...
k zemi, jako já, moje osobnost. myslela sem si, že mi prázdniny pomůžou. ale já teď nesvedu nic. snaha o existenci mě vysiluje, mam pocit, že se po každym výdechu zhroutím. ty černý myšlenky mi zase ovládly mozek. a světlo, to otravný, bolestivý světlo... já nevydržím už ani minu.......................


sebevědomí je nemoc

22. července 2012 v 18:25 | n
sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoč sebevědomí je nemoc
sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc
  • sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemoc sebevědomí je nemocPlačící
  • sebevědomí je nemoc

sebevědomí je nemoc


job sucks

17. července 2012 v 18:28
Moji retardovaní andělé si nejspíš spletli pytlíček s prachem z jednorožčích rohů s pytlíčkem plným psích hoven.
chci tím říct, že už se mi dlouho nestalo nic, co by mi dokázalo existenci radosti a štěstí.
moje brigáda dodnes spočívala v tom, že jsem si od osmi do dvou četla v depozitáři a od dvou do tří srovnávala pravěké nádoby do řad, přičemž jsem zapisovala jejich polohu a číslo na papír. Dneska jsem v půl jedné dorovnala poslední rozpadající se keramický bordel a vydala se na zjišťování novinek, teda toho, jestli si můžu dál číst, a nebo mě čeká konečně nějaká práce. Čekala. Hezky trpělivě... A tak jsem od půl jedné do tří chodila s pidi střípkem a hledala, k jaké z tribilionu mís může zrovna tenhle kousek patřit.
nejhorší je to, že mě to čeká i zítra. A možná pozítří. A možná, s trochou smůly, se mi povede tím zaplácnout i celý příští týden!
och bože
exploduju
fantasticky.


a co vy?

I'm ashamed of the person I am.

11. července 2012 v 18:44
mé minulé články jsou prý depresivní, tak nevim, jak tento článek jetě víc zdepresivnět, aby se odlišila má dobrá nálada od mé špatné nálady (čti: má deprese od totálně sebedestruktivního režimu).
mám práci. hurá.

Je to tam jako z nějakého Monty Pythonovského skeče. Jeden pán dělá před každým slovem přemýšlivé "eemmmmm", další kokokokoktá, další si mumlá pro sebe a další zase mluví tak rychle, že ten "zvuk" člověk sotva postřehne.
což je vtipné, ale...

neskutečně to tam nenávidím.
jsem ještě asociálnější, než ti pravěcí vědci. tak moc se stydím, že nechodím na obědy, takže od sedmi do tří nic pořádnýho nejím a už cítím, že se dostávám do svýho typickýho nechtěně anorektickýho režimu.
po prvním dnu jsem proplakala celé odpoledne, večer i noc. před tátou dělám, že je to dobré a že jsem trochu naštvaná, ale před babičkou jsem se včera ráno sesypala. prej, že je to takový všude a že si musim zvykat.
tak sem asi moc rozmazlená.

Cobain prý řekl prodavači se zbraněma, že si to ještě nechá projít hlavou.
tak bych si to taky ráda nechala projít hlavou.
v případě plata z lékárničky krkem...


Follow the tapeworm, Alice.

8. července 2012 v 0:49 | Inkognito
táta se mnou šel dneska z lítosti na pivo...

což je dost smutný
vzhledem k tomu
že mě stále oslovuje Káťo, což je moje sestra.
ještě že mi neříká třeba Heleno, což není nikdo z naší rodiny, ani vzdálené.
asi si už i on všiml, že se v mém pokoji svítí celou noc a že z pokoje nevycházim celej den.

každopádně si po dnešním bytí venku musím pořádně odpočinout od společnosti, slunečního světla a mluvení.

zabíjení času a hledání prostoru

2. července 2012 v 1:00 | n
zase
prázdniny
nejsem schopna žádné složitější myšlenky, jsem ze slunce naprosto mimo, připadám si neustále ožralá, vidím rozmazaně a soustředění je mi cizí, trochu mi to připomíná mé zimní stavy alá molitan místo mozku, ale tohle má takovou letní atmosféru.
mam ráda vedra, ale když v nich nemusím nic dělat. A taky mě při nich trochu štve, že se pak mění můj pokoj na poušť, plnou podivných hmyzích zvláštností, bez vody a normálního člověka.
takže buď pomalé umírání na nedostatek tekutin a vzduchu, nebo žádný tumblér a hezky "chytat bronz" u nádrže s mrtvolama a chlorem. (možná jsem trochu psycho, ale pokaždý, než vyjdu ven, napatlám na sebe tunu krému proti slunci. nepomáhá, moje záda už nejsou pure victorian style a to dokáže zkazit nejeden den)

matka se sestrou odjíždí do indie a já si furt říkám, že je to sebevražda. asi máme tyhle chci-chcípnout choutky v rodině.
a já zatim chci chcípnout, protože:
žehlit
vařit
mýt nádobí
zalívat kytky
starat se o zahradu
zneškodnit motýly, kteří nám lítají v mouce
udržovat pořádek

a to je až moc důvodů k sebevražedným myšlenkám, soudruzi a co s tím tedy uděláme?
nic, protože dřív se mi rozteče mozek vedrem.
dnes jsem našla poklad. hromada kostek ledu v parku. chvíli jsem se v tom rochnila a dvě hrsti si vzala na cestu domů.
zelenej čaj s mátou je kouzelná věc, akorát mi to zase trochu rozhazuje režim, sem vospalá jak prase a nemůžu usnout.
ani jsem ti nestihl říct
ani jsem ti nestihl říct
že jsem tik tik tik tikající muž.

musim načmárat spoustu triček, udělat si ostnatej obojek, věnec s růžema a přišít zbytky těl k taškám. taky udělat ilustrace k příběhu, na první pohled neúchylný obrázek a hrozně moc jiných jentak věcí. zařídit pak výstavu, která bude fakt dobrá, protože poslední rok dělám fakt dobrý věci a taky dělám hodně, takže samý novoty. vytisknu možná i nějaký tabletky, ale nevim.

jinak se mi stala taky docela dobrá věc. přišla za mnou holka s foťákem, takovym hrozně starym na film (kterej sem nedávno dostala od babičky!) s tim, že si mě chce vyfotit. Cítila sem, jak obrovsky rudnu a srdce se mi snaží navodit infarkt, ale souhlasila sem. Tak nějak mě to potěšilo, připadala jsem s projednou zase trochu jinak než jako kus hovna.
nevim proč, ale v posledních dobách si tak připadám hrozně moc často