Říjen 2012

O

21. října 2012 v 2:05
...když vám sourozenec píše slohovky a učitelé to pak pod vaším jménem posílaj do soutěží.
to je fakt schielený
a jde to takový nenápadný south parkovský závan světového průseru

,,když já jim nerada cizí lidi"
a jiné st(r)avy
a karaokeparty.com se zpívá ta nejemotivnější píseň na světě (odkaz na přijď-dobrovolně-o-sluch) a víkend už je skoro za náma a všechno jde tak rychle pryč. brzo mi bude vosumnáct a mojim kamarád§m už je a je to sice číslo
ale je to číslo, od kteřýho se očekává určitá zodpovědnost a tak vůbec nějakej rozum a normalita a to já prostě nesnesu pocit, že bych začala řešit perspektivnost svých studií a přestala dělat atmošky na záchodech.
a vždycky budu stydlivej idiot, co píše bible a atmoškuje a klepe se s martenskama před vrátnejma a hlavně nikdy nebude kojit parchanty uprostřed rozhovoru s rozvedenou kamarádkou co poslouchá kluse.

Cut your cock!

9. října 2012 v 21:31 | n
to je tak, když se ráno v půl sedmý probudíte a víte, že celej den bude stát za hovno, tak urputně si přejete, aby byl celej den nějak zmizelej, že usnete a když se probudíte... víte, že bude všechno stát za hovno. aby to nebylo tak strašný, utěšíte se aspoň tim, že se vybodnete na anatomii s rakovinou a pro mě i anorexií. chodíte městem a sledujete mrtvý tváře, stejný jako je ta vaše, hledáte nějakou naději, nějakou berličku. nic. black velvet. tak si tak sednete nad knížku v kavárně a doufáte, že se ještě něco změní, dete do školy, všechno doufání v nějakou naději se hroutí, jste voběma nohama v páchnoucí chladný tmě, všechno tam utíká tak pomalu, tak hrozně pomalu, že vám to příjde jako sto let, když pak večer usínáte a říkáte si, jó, dnešek stál vážně za hovno...


a naší budoucností je zmizení...

5. října 2012 v 21:11 | n
a zase se to všechno vopakuje
připadám si jako před třema rokama. tak nějak příliš... uzavřená. zase sem si vypěstovala tu skořápku proti lidem. je silnější. a já nevim, co je správně, ale jelikož se mi daří nebrat si věci typu držhubupíčo k srdci, mam z toho docela radost. jsem zase stejně negativní, zase stejně lhostejná a zas mi stejně funguje mozek. všechny představy. co mi kdo řekne. naturalistické, zvrácené, nechutné. nedovedu myslet jinak, neumím si vyložit jedinou větu správně. bavím se tím, bavím sebe samotnou překroucenýma přestavama jiných.
jsem na sebe vlastně pyšná. nikomu se příliš nesvěřuju, protože deník je vlastně mnohem lepší. umim se taky tak nějak pankově vybodnout na věci a lidi.
bavim se a sem sama sobě nejlepší společností, pokud nemam zrovna pocit, že mě chce sežrat nahlodanej mozek.