Listopad 2012

Tyranie svobody

27. listopadu 2012 v 19:16 | n
jo. dobrý. piracetan.
sice už druhym dnem pomalu nejim a dlouho ještě nebudu.
ale jinak je všechno skoro jak má bejt
jak jsem chtěla, jenom jsem nepočítala s následkama.
konečně jsem si dovedla vážně promluvit o všem, co se u mě děje, vysvětlit všechny myšlenkový pochody. jak jsem si mohla myslet, že tim, že to dovedu říct nahlas, se všechno vyřeší?
tak. zase jsem na všechny ty hnusy, v kterejch se topim, úplně sama a ještě naivně věřim jedný vážně připitomělý pohádce.
ale jinak je mi vážně dobře, jenom mi dělaj problém všechny normální životní potřeby.
trochu jako v azkabanu, hm.

Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.

23. listopadu 2012 v 20:21 | n
a co já si počnu? asi mě to zabije! hlodám samu sebe zevnitř a nechci přestat, nějak mě to zase baví. potřebovala bych aspoň už neděli, abych to všechno mohla řešit, nebo zase hodit za hlavu, jako vždycky a dělat, že jsem nešťastná z jiných věcí.
kéž by se všechno dělo jinak, všechno se tak pitomě načasovává. nedovedu si nijak představit svojí budoucnost.
nezbejvá nic, než celej víkend dělat umění, potřebuju se zabavit, nějak zaneprázdnit, potřebuju udělat skvělý samolepky a kritizovat dnešní společnost, potřebuju pobouřit křesťany i ateisty, potřebuju křičet na kopci při jedoucím vlaku ve svých růžových lolita šatech, pořebuju zapálit dům a rozbít několik sklenic, křičet na jeptišky, učitele a všechny ty monstra, který si myslej, že jsou lepší než vy, potřebuju se opít a zničit sebe a jediný co by zůstalo by byla hudba v pozadí všeho, třeba zrovna náhodou nick cave.
chci mluvit, ale nemám zrovna sílu. vždycky se jen opírám o rameno, tedy štít a kreju si obličej, aby náhodou nezahlédl náznak slabosti. mám problém se svěřovat, vlastně jsem to vživotě nedělala jinak, než s. přes skype a cizím lidem přes blog.
přijít na jiný myšlenky

samozabíječ

10. listopadu 2012 v 23:57
týden je hrozně dlouhá doba, někdy i den mi přijde jako nekonečno. a já mam pocit naprosto zbytečně promrhanýho času, kdy koukám do kompu, místo abych si někde po hospodách plánovala velkou budoucnost andrgraundový kapely a bohémskýho umělce. přeju si hrozně moc věcí a k jejich splnění by mi stačilo akorát nebejt tak debilně asociální. kdybych aspoň matně tušila... kdybych ze sympatickejch lidí neměla pocit tasemnice po celý trávicí soustavě. kdybych uměla bejt aspoň trochu trapně vlezlá, takhle jenom celý dny stalkuju lidi, co o mě nemaj ani páru. a co hůř. já si lepim jejich vytištěný obrázky se jménem do sešitku s názvem "obrázky lidí, které chci poznat". pak si ho prohlížím a sním o tom, jak spolu vedeme dlouhý intelektuální debaty o hudbě, filmech a životě. ale kdybych se už nějakou náhodou dostala s nějakou z těch osob do řeči, stejně bych se asi jenom zakoktala a mlčela... znáte takový to dlouhý a nekonečný myšlení na způsob řeknu tohle, nebo radši ne, je to pitomý, i když kdybych to řekla o trochu jinak, zní to líp, ale vlastně to je hloupý a vůbec, co já tady dělám, jsem prostě jiná a nemam co říct, o čem se teď vůbec baví?, měla bych se připojit, všichni si myslej, že jsem snad hluchoněmá, měla bych něco říct, ale tohle ne, to je moc hloupý, to radši neřeknu nic.......
začínám nemít ráda způsob svý nijaký existence

uhm

10. listopadu 2012 v 0:16
jsem jako harris trinsky z freaks and geeks
ach ne :D
naštěstí mi neroste knírek
ale jinak je to fakt skvělej seriálovej charakter a jsem hrdá na to, že mi vlasy bez jakýchkoliv úprav dobrovolně kopírují jeho účes.
nicvíc

aciddreams

8. listopadu 2012 v 19:24
když má člověk pocit, že cestuje v časoprostoru, fakticky vážně v něm cestuje, dokáže to, naprosto bez problémů. V hlavě jen tuhá hmota nečeho s fyzikálníma vlastnostma ničeho, kolem ní tvrdá plexisklový zdi a naprostý ticho, přehlušovaný občasným několikahodinovým hučením jakoby světla nebo elektřiny.
zvracení z používání jakýchkoliv smyslů
co tady vlastně děláš?? všechny ty jejich tváře a hlasy mě přivádí k rakovině plic a šílenství.
jsem takovej kosmonaut
nazdar.