Leden 2013

Suomi

31. ledna 2013 v 18:52 | n
hromada svetrů, šál, teplých ponožek, čajových sáčků a filmů.
Finsko bude mé a já budu Finska. Uprostřed studenýho města se objeví n se třema slušnýma šprtama a jednou psycho učitelkou. Zapálim si black devilku, napiju se z termosky černýho kafe a řeknu: huora.
,,Tam totiž vůbec nefouká vítr, takže když je ti zima, tak to vůbec necejtíš a pak ti najednou odpadávaj končetiny"
To se teda zatraceně těšim.
Až mi v letadle praskne hlava, protože mam místo mozku gigantickou rýmu. Ano, určitě si mě zamiluje každý krásný fin, protože mám pod nosem do krve sedřenou kůži a vypadá to, jakobych chytla nějakou podivnou nechutnou chorobu.
zapálim si další savuke a tiše pronesu: paska

prej maj v k4 nějakou akci o tom, že přineseš knížku a dostaneš zadarmo kafe, řekla jsem já a tak se kradly knihy po škole a u popelnic.
zasloužilé dobré kafe v klubu pro vysokoškoláky.

a další důležité fráze:
Pidätkö Harry Potter?
Täällä on wifi?


C20H25N3O

22. ledna 2013 v 21:58 | n
tento způsob léta...?
když člověk ze dne na den ztratí veškerej klid a takovou tu jistotu dobrejch časů
je to jako bydlet v nekonečnym tornádě, vždycky něco přilítne a odlítne a já se na to jenom dívám
a občas se snažim lepit lepidlama, vteřinovýma, jenže ta vteřina je jako věčnost, nic opravdovýo tady nefunguje, je to nadpřirozenější než nadpřirozeno.
to už jsou všichni zase dole nebo nahoře, na druhý straně.
jak se všechno děje tak rychle, jeden večer jsem strachopudovou královnou, další se jenom směju všem, co se maj hůř a nebo se maj líp, ale nedovedou si to připustit a další večer jsem tak nějak v klidu, bez žádnejch větších emocí a spokojená.
všechno se mi vlastně dost hroutí, všechno je vlastně dost v háji, ale nikdy mi nebylo líp. možná mi z těla vyrůstá tis a měla bych se bát smrtí, ale místo toho rebeluji na jiných půdách mysli.

Life is beautiful. Really, it is. Full of beauty and illusions. Life is great. Without it, you'd be dead.


třeba si to jednou budu moct přestat namlouvat a budu tak opravdu existovat, i když tenhle mlhavej a nepopsatelně naplňující pocit a boj s realitou je taky bezva a né že né.

-tak řekni, že jsme šťastné.
-a hrajem na to?
-ne. my jsme přeci doopravdy šťastné.
jo aha...



sbírejte lístky z autobusů/vlaků/... a posílejte je přístěnku pod schody a nebo aspoň do nejpekelnější školní skříňky.

rozkládající se

19. ledna 2013 v 14:37 | n
prepubertální šílenství, to mi ještě chybělo.
brány do světů. jakobych stála před nima. tudy a tam.
směry a cesty a tak různě. divně, zvláštně a stejně naprosto normálně.
dnešní večer jdu dobrovolně mezi lidi, který jsem po celých devět let z celého srdce tak nenáviděla. zvýšit si ego, nejspíš. naštěstí zatím netrpím až takovým tím pocitem zhrzené padesátnice ___, nebo možná jo, nevim...?
polsky zpívající nick cave mi dodává na pocitu naprostýho šílenství.
v pondělí jsem mrtvý muž a celej následující týden taky. jako nejlepší nápad se mi zdá nemocnice a vězení.
kdo mě dobrovolně přizabije? ach ano, možná že tohle je ten pravý důvod, proč jdu na dnešní sraz s bývalou třídou.
nedopadající páteční i nepáteční kvesty, kterých se držim jako klíště, protože bych se pak už asi neměla čeho držet. a já se pádů bojim. kvestový šílenství a hecování.
alkohole, proč to umíš jenom ty? proč se mi pod vlivem čekoholiv jinýho nechce komunikovat a milovat život? jsem snad odsouzena k věčnému alkoholismu? nebo snad k věčnému schovávání se před lidma?
většinou ze sebe dostanu maximálně tak polovinu... Občas by to chtělo vyklopit celý.

trochu mě děsí představa rozkladu, hrozně ráda bych šla dál. ale asi až tak nevim jak. nebo vim, ale jsem srab...
-nejsem sakra žádnej srab!!
-dokaž to!

hra pokračuje
!!!!!
jo, baví mě to!

Zraněna uměním.

14. ledna 2013 v 18:51 | n
mám přesně 20 hodin na to, pořádně a do detailu prozkoumat každej detail z nahrávky z opery kouzelná flétna, pečlivě pročíst libreto a nakreslit nějaký slušný návrhy kostýmů pro postavy do hry.
ne. do finska se už vůbec netěšim. naopak. mam chuť si zlomit nohu, páteř, pánev, naštípnout lebku nebo cokoliv podobnýho.
nemam ráda autority. obzvlášť nemam ráda způsob toho, jak si jí některý lidi získávaj.
kdybych byla schopná běhat a měla peníze na cigára a neměla před sebou vidinu skvělýho pátku, tak jdu běhat, pak kouřit a pak s horečkou padat do vyhřátejch postelí někde daleko od školy.
nesnášim povinnosti.
a takovýhle už vůbec.
jak se toho naprostýho bloku a odporu z dementntích povinností zbavit?

musíš...
nic nemusim.
kašlu na všechno.

Vytančím si hrob.

13. ledna 2013 v 0:42 | n
a je to tady zas. realita se mi nebezpečně vzdaluje a já se topím v mlze neuvěřitelně úžasných představ. nevím, jestli bych se neměla pokoušet to nějak kontrolovat, ale já nechci. nemám jedinej důvod se vracet mezi mudly. je mi tak nostalgicky blaze a to, že nic z toho neexistuje, mě prozatím nijak netrápí (pokud neberu vpotaz ten neuvěřitelnej vnitřní strach z navrácení se).
doufám a modlím se, přeji si tak zoufale moc tolik zoufalých věcí. znám tolik lidí a nikdo nezná mě. tolik plánů, tolik nadějí, které vkládám do následujících dnů.
všechny jsem je vložila do tohohle pátečního večera. věděla jsem, že to může změnit celou mojí přítomnost, na který mi teď záleží asi ze všeho nejvíc. mohlo...
a to samý vkládám do příštího tejdne. ten už mi nikdo, vůbec nikdo nezakáže!
čas je tak neuvěřitelně vzácná věc.
čase...
tikej pro mě. nechci se prosypávat sem a tam. nikdy nechci litovat žádný promarněný vteřiny.

neni nad můj životní systém.zase jsem si nakreslila neprozkoumanou číst mapy dopředu.
smíření je skvělá věc, ale už jsem asi v novym bodě. vstávám a odrážím se. jsem znova na nohou a těším se, co příjde. části příběhu.
skoro jako pozorovatel sebe samé.

Žijte složitě

8. ledna 2013 v 20:00 | n

V posledních dobách se mi zase zdají sny. Je to tak nádherná záležitost. Vždycky, když se pak ráno probudím, je mi ještě mizerněji, než předchozí den, protože mám zase o důvod víc k nenávidění reality.
Dělám si teď o další tři dny delší prázdniny. Abych neměla pocit naprostého marnění času, který mi je, bože, teď tak vzácným, snažím se ho co nejlíp využít. Když už nejde být jakkoliv mezi lidma, pokouším se šít a kreslit. Když nejde ani to, pouštím si filmy.
Píšu si deník. Jednou mi vyrostou vlasy a já ho budu hlasitě předčítat před spaním. ,,Joo, to byly ty bláznivý časy, kdy jsem každej večer propila dvě stovky"
Jakoby teprve teď všechny ty věci, který jsem se naučila už v dětství, začaly dávat smysl. Co mě tenhle rok čeká?
Nacházím své smíření. Co je dalším cílem?
Toužím po tolika věcech. Dostanu je a budu toužit po tolika jinejch věcech.

Ale to nemá cenu...
Co nemá cenu? Kdy už konečně pochopíš, že nejde vo žádnej projekt, ale vo život?
To nemá cenu...
Si stejnej jako vostatní!
Má to cenu?
Má to cenu!
Má to cenu?
MÁ TO CENU!
Má to cenu!

"nic takovýho už nebude"

je mi tak zvlášně.
...smířeně?
jakobych se zase pomalu zvedala

Paint it black!

4. ledna 2013 v 22:06 | n
,,A co sis koupila za ty peníze k narozeninám?"
,,Tohle, babi."

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ!

...našla jsem si svou novou vášeň.
S černým inkoustem v páteři je svět krásnější.
A já jsem mocnější.
Jedu si pomalé doživotní moonlight drive.

otevírač očí

1. ledna 2013 v 15:18 | n
já už nikdy nikam nejdu
a sabotuju celej tenhle rok
a už jsem fakt naprosto stoprocentně přesvědčená, že nejhorší den v každym roce je 31.12.