Únor 2013

Why are we so unpopular?

27. února 2013 v 20:35 | n
k minulu: zesráno ze všech stran
nejenže mi asi brzo prasknou plíce, ale začíná se mi rozbíjet i duševní klid a růžový brejle.
celý dny bych se zavírala u nás ve třídě, jenom ležela na B1 lině a donekonečna ryla. je to jako nějaká zvláštní linorytová terapie. s kafem napravo a zdrojem hudby nalevo.
zase ve vakuu. je to bezpečnější. pokoušim se ucpat veškerý emoční výkyvy, abych se trochu dostala na zem, jsem už příliš blízko u tý čáry, za kterou se schovává šílenství duše.
kyberkomunikace jsou prej snažší. jsou, ale stejně je vůbec nezvládám. jsem komunikační retardér.
kdybych byla natolik labilní abych najednou přestala bejt labilní, bylo by to fajn.

přestala jsem se těšit a neřešim. snažim se. je to lepší, protože pak se vždycky stane to, co má, člověk nemá pocit, že dělal něco zbytečně. nemam ráda, když se o něco snažim a pak zjistim, že to mělo bejt jinak, připadám si, jakobych si hrála na boha, když si věci měnit proti jejich vůli, nerada si hraju na boha, nemam na to ego.
vernisáž a pondělí, byla jsem pověřena vyzvednutím finů z letiště.
možná bych mohla zjistit, jestli mam vůbec nějaký věci na tu výstavu, když už jí mam za tejden..
taky mam ukrutně mastný a neumytý vlasy, což jsem vždycky hrozně hrotila, ale dneska je mi to jedno. všechno je mi tak nějak hrozně moc jedno. podle všech textů bych mohla bejt drogově závislá dcera- kašel, kolísání nálad, ztráta hodnot, ztráta kontaktu s realitou a podobný.

Let me sleep all night in your soul kitchen

25. února 2013 v 20:09 | n
šílim taky, šílim taky, ŠÍLIM TAKY!!
a je to naprosto dementní a pitomý, ale já šílim a tančim a zpívám si uprostřed prahy a nestarám se o nic vážnýho a důležitýho
naschvál si vybírám zakalužený cesty, ve kterejch si máchám nohy a je mi taky hezky, jako bylo kdysi, s hudbou natolik tématickou, že mam pocit, že už nikdy nic nebude takový, jako teď.
já se domů netěšila a je to úplně bezva, netěšila jsem se ani do finska a bylo to úplně bezva, musim se proto netěšit na pátek.
NETĚŠ SE, sakra!!
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU
je mi výborně, je mi báječně, je mi krásně, chci jenom motat hlavou a křičet o zmrzlinu
,,né, já to nesmim říct, kdykoliv říkám, tak se věci zeserou" a pak stejně říkám a věci se brzo zeserou

jeden notes na cestě právě přicestoval ke mě a já z toho mam neuvěřitelnou radost, ještě tam nic neni, ale už abych předávala, jsem blázen, jsem rebel, jsem fascinovaná veškerejma těma zprávama, co mi mozek vysílá. s notesem si přijdu jako součást hrozně artistický skupiny lidí, kurňa, je to tak polichocující, najít v naší hippie fekál skříňce něco takovýho.

kašle, prosím, odejdi, mam teď mnohem lepší věci na práci, než pít stodaly po litrech a strouhat zázvory na zabijácký čaje.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

,,tak my budeme dělat, že se neznáme a tak cool a hrozně drsňácky přijdu, a řeknu "nazdaar, co ty tady?", i když budeme domluvený, a chvilku si popovídáme, jakože se vídáme vždycky na takovejch akcích jenom, no a pak přijde ještě macho a udělá něco podobnýho a ty nás jakoby seznámíš, i když se známe a budeš vypadat, jakože seš oblíbená a často takhle potkáváš lidi, co znáš."
takový uvědomění, úplně mě dojímá, jak mam kolem sebe tak skvělý kamarádky, opíjim je ve škole a ony mě objímají a poslouchají mé FINOVÉ PIJÍ POŘÁD JEN KAFE, JSOU STYDLIVÍ A BLEDÍ A KOUŘÍ MENTOLKY a nejsou zatraceně dementně ctižádostivý a nemaj nalinkovanou budoucnost a dělaj to, co se jim momentálně zachce a já, ach bože, nemám ráda vážný a dospělý lidi z designovejch obchodů a nekuřáckejch kaváren.
ŠÍLÍM A BRZO EXPLODUJU! fantasticky
a doufám v nezesrání a doufá se mnou svět

patti a doors je utimátní kombo.

zmateně

24. února 2013 v 9:48 | n
jsem zpět, jsem doma a všechno mě nutí utíkat odsud alespoň v myšlenkách a snech.
ještě, že mi tu nenávist začaly dávat najevo, protože jinak bych sem fakt nechtěla. ani trochu. jo, vlastně trochu,protože jsem měla v plánu super pátek, kterej byl vážně super. tolik lidí.
mam ráda tyhle lidi. co se motaj a já se motám s nima. v kruzích, protože máme jednu nohu kratší.
baví mě rozporuplné komentáře na tu "sračku na ksichtě" a mam tak debilní kašel, že kdykoliv chci říct něco důležitýho, tak se akorát zaseknu a rozkašlu. je to pitomý.
štve mě moje dementní a ujetá romantická založenost, ale to už všichni vědí. bože, úplně mi hrabe, připadám si na třináct. akorát že se stydim i s alkoholem v krvi, což jsem ve třinácti nedělala.uuuuuuu!!!
s rolničkama v ruce mam takovej zvláštní siouxsie feeling. je to bezva, přijde mi, že být jejich vlastníkem znamená být neustále docela veselá.
taky mam ve finsku třicetiletou hippie pen friendkyni, které budu posílat české sáčkové čaje, protože je sbírá a dala mi svou oblíbenou čaj-kolekci. jsem dojatá. čtvrtýho přijedou naši tři finský kamarádi, takový rakenrolový šílenci, hrozně se na ně těšim, budu je brát na koncerty a do hospod, woodstock bar a tak a v pátek je žižkovská noc a já nevim, jestli na ní budu mít nějaký many, ale budou tam čokovoko a hrozně tam chci a zároveň by mě čekalo tolik super věcí v háká. achjo. v pátek dám zase na momentální mentální rozpoložení.
mimochodem:

jsem zmatena
a tento článek se mnou. hrozně moc se hrabu v nějakejch divnejch cestách a je to zatraceně skvělá věc
ó nepoznaného
jsem komunikační kretén a mělký debaty v angličtině mi vyhovovaly, protože sympatie jsou prostě úplně na povrchu.
srát na drát a pohoda jazz

rakenrol lajfstajl

15. února 2013 v 15:14 | n
je to tak pankový
dostat 800 eur od zástupkyně ředitele a letět na tři tejdny do cizí země, bydlet tam se dvouma spolužačkama a jednim spolužákem na hotelu. Jít si koupit tabák, roulovat si u stolečku na pokoji zásoby, zvednout se, dát si bodnout kroužek do rtu, koupit si dvě piva a louhovat se ve vaně s pizzou v jedný ruce a plechovkou černýho kozla v druhý. v jedenáct v noci se zvednout z postele, zapařit si v místnim rockáči a vrátit se v pět ráno.
a nejlepší na tom je, že to všechno platí škola.
pojedu sem v létě s někym normálějšim, než jsou tyhle nákupama fascinovaný lidi.. kam se hrabou svícny, bio potraviny a krajkový podprsenky na pořádný socializační zážitky!!

R a L a sbližování se na úkor mých plic
neustále řešim srajdy typu překrásní bledí alternativní finové a může za to ta pitomá hudba, co poslouchám, hrozně moc bych se chtěla zamilovat a už mě to naprosto deprimuje, snažim se si furt držet tu chladnou a neromatickou masku, ale je to těžký
obzvlášť když jsem takový retardovaný pako
jakože si rozdrobim celej tabák na klín, klepou se mi ruce u balení cigár, nejde mi škrtnout zapalovačem a uprostřed hovoru si chrochtnu
a to nemluvim o komunistické záři v mém obličeji
je to tak absurdní, ta na první pohled děsně ívl holka, naprostej pank nebo co, no a pak se to ocitne ve společnosti zajímavejch lidí a celou tvář má rudou, z očí jí kouká strach a nožky se jí klepu.

už jenom tejden na motání svý hlavy ve finsku a pak zase celej život na motání svý hlavy v česku.

I wish i could stay here and never go home...

10. února 2013 v 14:24 | n
je mi tady nádherně
mam pocit, že každou chvíli exploduju nadšením. Všichni jsou tu tak hodný! Stydlivý a hodný! Moje krev.
ano
našla jsem svoje lidi. přesně ty, který jsem nikdy nedovedla najít v česku. pijeme u Lauriho doma nějaký vína a hrajeme na kytaru finskou hudbu, pouštíme patti smith a zpíváme si janis joplin
a říkáme si, že jsme outside of society, vyprávíme si historky ze života neoblíbených umrlců, stěžujeme si na problémy spojené se stydlivostí a rozumíme si.
dovídám se, že jsem Sarianina ztracená sestra, kterou si vždycky přála, že jsem její mladší já
že mě tu maj lidi rádi a cejtěj se se mnou jako s vlastní a já se s nima cejtim taky jako s vlastníma, jakoby lidi, který celou dobu hledám byli zrovna oni. 1 300 kilometrů daleko.
pijeme v rockovym klubu a tančíme na finskej metal a finskej popík a balíme si cigára a smějeme se a když odcházim v pět ráno na hotel, všichni mě objímaj tak pevně, jakoby mě nikdy nechtěli nikam pustit
a já se nechci nechat pustit, chci tady bejt věčně, naučit se finsky a bydlet tady aspoň půl roku
a kdybych sem někdy přijela v létě, můžu vždycky zazvonit u těch dvou holek a nebo u Lauriho a nebo třeba i u pětatřicetiletý Ully a spát tam.


zdaj se mi o nich i sny. v angličtině.
nikdo mě odsud nikdy nedostane.


And what exactly is a dream?
And what exactly is a joke?

V ráji

5. února 2013 v 22:03 | n
Jsem tu sice 4 dny, ale vim jistě, že mě odsud nikdo nikdy nedostane.
chtěla bych být jedním z finských jezer


přesně sem celých těch 18 let chodím ve snech