Duben 2013

nojo ale co dělat

29. dubna 2013 v 20:11 | n
mam takovj divnej strach
a hrozně těžko se mi poddává takovýmu tomu čistýmu štěstí, protože mi do hlavy furt lítaj divně černý myšlenky. vim, že tohle asi nebude dlouhý, protože kdykoliv sme spolu, tak se hrozně zničíme. vždyť s timhle tempem se uchlastáme k smrti. a... ani nevíme. co se děje. asi se ani neznáme, mam takovej pocit. a stejně...
just kids jako patti.
jsem hrozně zlá a sarkasticá, když přijde na něco vopravdickýho. nevim proč, je to asi nějakej druh obrany. nemam ráda, když se takhle chovaj lidi ke mně a vůbec nevim, jak se toho zbavit. nechci se takhle zazdívat, ale jinak to asi neumim. potřebuju čas a míň otazníků.
střízlivost je největší šílenství.
je hrozně zvláštní. ke všem těm fyzickejm záležistostem se navíc pomalu připojujou i takový ty nehmotný cáry něčeho, co už neni jen tak. je to vlastně hrozně milý, když má někdo tendence vás ochraňovat. a tak vůbec. když zase nemusíte objímat polštář, ale živý lidský tělo. když se vám dostává odpovědí na pitomý ranní otázky.
,,jak jsme se tu vzali?"
pak hrajem divný hry se lžičkama a předháníme se, kdo přijde na víc vtipně znějících slov. (měli bychom z nich složit dadaistickou báseň...)
closer a lullaby a samá dobrá hudba

zase jsem vytrousila důležitost. tentokrát mobil... to je mi podobný. ničemu se už nedivim.
těšim se na volno, který tenhle tejden máme a zároveň se trochu bojim. neměla bych se nechat takhle příliš unášet a ztrácet hlavu...
nojoale co dělat
chce se mi spát


nechci kouřit drahý cigarety
nechci se smát
nechci polykat plameny. stejně to nejde.

tanec na vlnách času

16. dubna 2013 v 18:24 | n
v hlavě
furt dost živý a trochu rozležený zároveň...
a já se usmívám skrz černý kulatý skla z okna tramvaje a občas se chytnu za hlavu, jak se studem propadám, jindy se prostě jenom hloupě culim a ani si neuvědomuju zbytek. jsem úplně, úplně jinde, jsem mimo sluneční soustavu. neschopná zůstat v klidu dýl, jak pět minut, neschopná vlastně ničeho a zároveň všeho.
tak se štípu, jestli to neni sen, ale nemůžu se probrat.
pomalu mi dochází, že to neni jenom výplod mojí fantazie. že jsem se v tom nejhoršim pomalu domáchala a je čas se na chvilku zase vynořit- doufám. nechci nic zakřiknout a tak se snažim nevidět to jinak, než fakt je. ale ono je to neskutečně skvělý i bez jakýhokoliv přikrášlování! A JE TO REÁLNÝ a to je na tom to nejlepší.
a všechno zrovna ve chvíli, kdy jsem to už úplně vzdala a přestala v cokoliv doufat. fakt by mě nenapadlo, jak se může jedno z našich dalších obyčejných objetí zvrhnout. že ještě furt půjde rozbít tu tlustou čáru frendzóny.
jak všechny ty děje fungujou...
třináctýho. nejen.

a pak i takový ty věci, jakože jsem kouřila z okna našeho katolického intru black devilkový tabák (který stojí stovku a samotné black devilky stojí 92, to se sakra vyplatí) a že mě to tak strašně zahřálo na srdci, až mam zase trochu víc radosti z žití v týhle nechutný díře. Taky se mi v neděli na pokoji předávkovala spolubydlící jakýmasi práškama na epilepsii, tak si tak říkám, že by to mohla dělat častějc místo nezadrženejch průjmů...

nemohu se dočkat víkendu, nemohu se dočkat těch pár dnů volna, co nás čekaj, nemohu se dočkat praxí, který si zařídim někde v hradci a nemůžu se dočkat tak nějak celkově.
jak to bude dál?
pořád je v co doufat
a o čem snít

permanentní vzpoura

7. dubna 2013 v 12:35 | n
pijeme víno, rozlíváme ho po posteli, sledujeme japonský horory, posloucháme úžasnou hudbu, prohledáváme cizí zahrady, skáčeme do keřů, vedeme dramatické dialogy i monology a všechno ostatní a všichni ostatní jsou jenom cosi bezcenného kolem.
kdo ví, co je... já ne a je mi to fuk. Lakuji na černo nehty chlapecké ruce přede mnou a říkám si, že nic neni tak bizardnějšího, jako tenhle víkend a možná, s trochou štěstí, i víkendy další.
žádné hvězdy dnes neexistují
zato měsíců máme nějak moc
a já se pomalu smiřuji s faktem, že jsem věčně tichý společník, pokud zrovna nekombím alkohol s kafem...
možná dáváš moc enegie do svýho vosobního života, možná se tolik soustředíš na to, aby ti bylo fajn, že zapomínáš na všecho ostatní, na ty důležitější věci, říkám si občas. jenže pak si vzpomenu na všechny ty hnusy, co mi nevědomky dělaj "ty důležitejší věci" a kurňa, zase s tim fláknu někam do rohu svýho mozku a jdu se dál snažit o to, navodit si ten personal hepy fíling...

tyhle odjezdy do prahy se stávaj nejdepresivnějším momentem v tejdnu. zvednout se a jet, to se snadno řekne... do prohnilýho doupěte, který momentálně nedobrovolně sdílím se čtyřma osobama.


nekomunikuju

1. dubna 2013 v 12:27 | n
ach jasně, přesně tohle jsem si teď, kurňa, nejvíc přála, přesně sem jsem se chtěla dostat.
matka mě poučuje o alkoholismu a já k tomu všemu nejsem schopna pozřít jediný sousto. je mi to líto, nemam vlastně vůbec kocovinu, neni mi špatně z pití.
nemůžu usnout a mám zvláštní strach. žaludek úplně v háji, mozek a vůbec, veškrerý funkce normálního organismu jakoby se rozhodly buď úplně přestat a nebo naopak, rozjíždět nějaký fakt divný pecky. koukám kolem sebe, pozoruju oblohu z úplně cizího místa, poslouchám dech spících lidí a padá na mě ta nejzvláštnější melancholie v kombinaci se strachem z něčeho neexistujícího. jsem zase tam, kam mě to vyhazuje úplně vždycky...
vzdávám se a nechávám se skrz naskrz prožírat strachopudama. vzpomínám na starý časy, kdy šlo všechno furt stejně rovně v jedný koleji. v pondělí se objevit, v úterý přečkat školu a vypadnout z intru a zbytek tejdne se těšit na neděli. a neustále dokola. řád ve všem. všechno je jinak a já jsem za to vlastně strašně ráda, ačkoliv je všechno vlastně úplně nejasný a nikdy nevim, kdy se propadnu zpátky na dno. jako třeba teď. bylo už na čase.
potřebuju se teď jenom zase na chvíli zazdít a přemítat. byla jsem dlouho mezi lidma a teď, prosím, hodlám být dlouho úplně sama.
v omamný vůni
úplně sama