Květen 2013

town of machine

30. května 2013 v 22:32 | n |  ART
mam toho dost co povídat, ale už jsem se vypovídala jednou do neuloženýho a smazanýho článku, tak na to teda kašlu a hodim sem zas ňáký starý fotky a fakt dobrou hudbu.



vyju

19. května 2013 v 20:47
došly mi barvy a nemam na nový
koupim si víno, to všechno zahojí.

jsem doma na zahradě, kocovina v hlavě, v ruce kladivo a pod rukama plátno. docela mě to zase chytlo. navíc mam teď na všechno zase dost času, protože jsem tři tejdny doma na praxích. Potom tejden ve škole, tejden v lihu a tejden ve škole mimo školu. Dokonce i letošní divadelňák bych mohla stihnout mnohem líp, než minulý roky. všechno tak nějak dobře vychází, jenom fakt nevim, co budu dělat celý prázdniny. brala bych nějakou normální brigádu, při který se nemusí s nikym zbytečně komunikovat, ale neumim hledat brigády a navíc mě samotnou to hledání vždycky hrozně zdeprimuje. chtěla bych taky na nějakej dobrej fesťák, třeba trutnov. jistý jsou zatim asi dva larpy a ke konci prázdnin se těšim na pgt.
je to fakt zvláštní, takhle si něco plánovat a přemejšlet nad prázdninama. vlastně je mi z toho trochu smutno a bojim se. nějakejch stesků a takovýho toho pohlcení samotou, který mě přepadlo i minulej rok. jasně, letos je všechno úplně jiný, ale mám před sebou ještě tak měsíc a kdo ví, třeba to zestejní.. (já bláhová)

zkoušel to na mě pohřebák. říká mi: odtažitý a chladný, mmm... ty já rád.

ráda se vracím ráno domů, dostávám kafe zadarmo a poslouchám lichotky cizích pánů. ráda poslouchám společně hudbu a koukám na filmy. už se to takhle vleče docela dlouho a já každej den čekám na nějakou ránu přes držku, protože tak je to úplně vždycky.

samozřejmě že bych mohl být nékomunikativní, ale komunikativní

13. května 2013 v 19:26 | n
moje máma je kuřačka...: ,,Nemáš stovku... na cíga?
,,Stovku mam, ale nehodlám tě podporovat v kuřáctví"
,,Tak to tě já nehodlám podporovat ve večeření..."
tak jsem dala mamce stovku na cigára. Dva dny na to po mně chtěla, abych jí jedno ubalila. A tak jsem jí naučila na voblíbenej tabák. Děti učí rodiče novým věcem.

(nejlepší vokno v hradci)

a jsem zase tady. v košili, co smrdí hospodou a mužskym potem, se choulim v hodinách češtiny do klubíčka a dopisuju si deník za sobotu a neděli. zapomínám fungovat, vykolejila jsem. po tom, co mi ráno zazvoní budík, usnu ještě na půl hodiny a pak se divim, že už jdu zase dost pozdě. válim se na pokoji v cizí hnilobě. třískám s dveřma a křičim o prázdna něco o stvůrách, hovnech a stesku po domově.
k-r-e-t-é-n, píšu si po sobotě do deníku. a stejně se mě to nijak nedotýká. vlastní hlava. nejde odmrazit, nejde s ní ani moc hejbat. a klidně si v tomhle mentálnim bodě zůstanu. občas s ní sice mlátim vši silou o zeď, ale i to mam celkem ráda. mam přece furt nějakou sebeúctu! nic nevyčítám sobě a ani nikomu jinýmu. všichni jsme občas kreténi. kéž by to lidem docházelo...
nudí mě to. chci zase něco trochu jinýho. už mam toho bordelu kolem dost. když jezdim sem a tam, aspoň se na chvíli zastavim a přemítám, ale tři tejdny přes praxe doma... to nedám. nějak se to musí zase změnit. něco se musí stát. už se tolik nebojim a hodlám se do toho zase trochu opřít. chtěla jsem si to tak nějak zkusit a vim, že nechci dopadnout jako lidi, co tomuhle trochu dementnímu způsobu života příliš propadávaj. Stačí jeden den v tejdnu. a teď už by se se mnou mohlo začít jednat zase o trochu líp- a tim myslim ve všech případech. navrhuji začít společným zakopáním těch prasat, se kterýma v tejdnu žiju.
jde hlavně o přístup. já už ho docela zdatně ovládám.

ta požíračka duší

9. května 2013 v 14:02 | n
každý dopoledne, když mam pocit, že toho dělám málo pro rodiče, vylezu ze svýho vydejchanýho a smradlavýho pokoje a objevim se na prahu mezi kuchyní a obývákem. Nejdřív si pečlivě vybírám cdčka z tátový sbírky a podle nálady nějaký šoupnu do přehrávače. někdy jsou to nine inch nails, někdy cure, jindy patti a občas i něco neznámýho, co si matně pamatuju z dětství. hlasitost dám na trochu víc, než snesu, protože pak se stejně odeberu dál do kuchyně, kde pečlivě uklidim veškerej bordel. vyndám čistý nádobí z myčky a dám tam špinavý a občas, když mě ta hudba fakt baví, něco umeju v ruce, abych se trochu zdržela. V případě aspoň menšího hladu se vrhnu do vaření. když jsou doma všichni, vařim pro všechny, když jsem doma já, vařim pro sebe. Nikdy moc nešetřim s chilli... nejvíc mě baví čínský nudle, dát tam všechno, co najdu v lednici a veškerý k sobě se nehodící chutě zničit extrémně pálivýma vymoženostma, co v lednici najdu. Občas mi mezi tim přestane hrát hudba, tak si dám zase půlhodinovou pauzu na vybírání dalšího cédéčka. Potom to po sobě spokojeně snim, uklidim, vypnu hudbu a zalezu si do pokoje.

v posledních dobách mě hudba baví zase o něco víc, než normálně. nedovedu si představit lepší příležitost k šílenýmu poskakování po pokoji a křičení divnejch myšlenek. taky ta baskytara, ze který mam docela bolavý prsty. všechno tohle je takovej zvláštní způsob, jak si na chvíli navodit dobrou náladu.
ztrácim se ve světě, nevim, jaký jsou pravidla. tohle typicky trapný nymfa frendz just kids furt moc nechápu, nevim, jak to funguje. fakt bych šla někam ještě s někym jinym (jakože se mi sakra zase plní jedno starý přání), jenže když se to zvrtne do něčeho vopravdickýho, přijdu o justkids a mam pocit, že mi to za to zase moc nestojí. tendle nihilistickej způsob žití, kterej sem vlastně nechci moc cpát...
s ksichtem v dlaních

plný špatnejch myšlenek

4. května 2013 v 16:15 | n
zas mam ty stavy, kdy nevim, co je a není sen. budim se v noci v cizí posteli a nemam pocit, že bych tam měla bejt. koukám do neznáma. z voken a je mi trochu blbě... chtěla jsem mu ráno říct, že ho mam ráda a vlastně jsem to řekla... ale jenom v jednom z těch vopravdickejch snů. došlo mi to až cestou domů. a teď už to zase jen tak neřeknu... přijde mi, že už nemůžu zažít vlastně nic dostatečně dobrýho. jsem jenom kus studenýho lidskýho masa.
,,..boty...vožralá...beze smyslů...co si myslí..."
dělala jsem, že spim, ale všechno jsem slyšela...trochu mě to mrzí. nevim...
vypít ten zatracenej čaj a vypadnout. dávat si otázky. štípat se a snažit se vnímat. cestou domů potkávat naprosto bizardní lidský tváře, všechno zase nasvědčuje tomu, že se to neděje. vidim tu babku bez voka, jak si skotačí v kaluži, ale když se zadívám pozorně, zjistim, že se jenou pomalu plazí přes přechod... ale ten její podivnej vrásčitej obličej se zašitýma víčkama jsem si vážně nevymyslela, nebo jo?

nevim, jestli je v tuhle situaci oukej odpovídat a jít. šla bych, docela ráda. ale asi bych tim úplně zkazila todle, v čem se topim. ani vlastně nevim, jestli je to topení dobrý nebo ne. užívám si to a pak zase trochu lituju. kde bych mohla bejt teď, kdybych se aspoň trochu snažila vést nějakej zodpovědnější život. a možná, možná se to ještě nějak vyvrbí. kdoví... jak to skončí? co?
achjo... co se to se mnou za posledních pár měsíců stalo... a vlastně mě to ani nijak neštve.
prostě si dám mátovej čaj a vyseru se na nějaký zkoušení z baroka.
ale nic důležitýho nezapomínám
i když vlastně ani nevim, jestli se to stalo, nebo ne.
a taky dělám to, co slíbim...
hmm