Červenec 2013

kyselostní fotky

26. července 2013 v 12:59 | n |  ART
už dávno jsem ten film dala vyvolat, jenom se zdráhám to sem házet- ale dneska je ten správnej den.
všechno to souvistí s timhle článkem.



armáda mrtvejch dnů

18. července 2013 v 2:26 | n
letošní prázniny
neustále vzpomínám na minulý. kde jsem se ztratila? co se za poslední rok vůbec stalo? je to neuvěřitelný a já vim, že si tohle léto, tendle vnitřní nádor naprosto čirýho štěstí, fakt asi zasloužim. Nechápu, jak jsem to vůbec mohla přežít. že když sem byla naprosto nadně, když sem už nedovedla udržet ani ruku chvíli zvednutou kvůli takový tý deprez vyčerpanosti, sral na to. že sem byla jeho "emo trubka" a na to dno sem podle všeho neměla nárok. taky nechápu, proč mě to tak vytáči až teď- asi kvůli ujištění se. že sem to nepodepsala krví a ani ničim a že už to ani ve zprávách na mobilu nemam, protože sem ho vytratila vožralá. a proto asi rušim všechny svý naivní sliby.
nechci to zakřiknout, ale už ani ten kašel z finska nemam. ten kašel, co byl černej a pak dozníval a vypadalo to, že už bude navždy, protože safra kouřim buď pět za večer a pak tři dny nic a nebo jednu denně. přišlo mi to absurdní, ale čtyřicetikilovej člověk přece snáší všechno jinak, než vostatní. teď už zas vim, že má máma vlastně asi zase pravdu. že je to o tom, kudy ten lidskej koráb zrovna proplouvá. a já jela tak zběsile, tak neuvěřitelně rychle a kdo ví, možná do kola, možná sem u toho usekávala hlavy žralokům a delfínům a teď je to zase jinak. cejtim takovej ten klid, nebolej mě ledviny ani močák a to i když furt docela alkoholuju. sem prostě zase v naprosto báječnym bodě svýho příběhu a tentokrát mam pocit, že bych tam mohla zůstat trochu dýl, že zrovna po tomhle proudu se mi jede fakticky skvěle a buď jednou prostě sjedu jinam a nebo se nechám vyhodit.

chodim do hospod, vařim, tančim a koukám na hannibala s potkanem na rameni. neni to úplně blbá myš... docela se těšim do školy, na všechny ty blbý i dobrý ksichty, na svůj poslední rok a na ty holčičí žvásty vo nás- mam totiž svýho řezbáře, jak sme vždycky snily, že nám bude dělat náušnice a špičky na cigára.


zvracela verše

5. července 2013 v 17:06 | n |  ART
pomalu se připravuji na svou uměleckou kariéru, začnu s tím, že si nechám udělat nějaké jednoduché webovky, kde se nebudu bát zveřejnit své pravé jméno.
tady zase přidávám rubriku ART, abych v tom neměla bordel a trochu se před váma taky vyšvihla
začnu zlehka s trochou špatný poezie:

sama svým zážitkem

2. července 2013 v 20:15 | n
už jsem si zase stoprocentně jistá tím, že jsem tady a teď úplně správně. že nic neni jenom tak. našla jsem ten svůj klid a nic se neděje tak nepříjemně zběsile, jako doposud. už zase víc jím a méně zvracím. nevytrácím "důležité" věci. všechno to neklidný těkání je pryč. zmizelo vlastně už před tim

než jsem si do úst položila celej ten svět, co jsem měla na dlani. koukáme ze střechy starý cihlový budovy na město, pomalu a s chutí si zapalujeme balený cigarety a ani nevim, jestli povídáme, nebo mlčíme. občas to všechno, co vidíme, uvězníme, nebo vlastně asi necháme lítat ve starym zenitu. Nejdřív je tak půl osmý, pak asi deset, šest ráno a konečně poledne. noříme se do tmy a frčíme kupředu. pod nohama máme šlapky od kola, ale je to jako nic, jsme a jsou všichni a všechno kolem, dýcháme ten nejjemnější teplý noční vzduch a jezdíme dokola. kdo ví jak dlouho, možná to byla hodina a možná 15 minut, kolečka jsem ale nepočítala. všude kolem je voda, nejde to zastavit, musíme, musíme a musíme jezdit stále dopředu. přistupuju na hru systému. joo, to bylo tenkrát, jak jsem jezdila na kole v rybníčku, řešeno domluvou. letiště, hvězdy, tma a neklid, střídající se s tím nejúžasnějším klidem. bloudím tmou a přivírám oči, nechávám se vést, cesta je dlouhá a překážky neexistujou. čaj. šest minut louhování zdá se jako nejdelší doba na světě a zároveň jako jedno mrknutí okem, mizí ve mně spousta čokolády, jsem ráji a ve všech uších, nosech, očích, pusách a rukách hrají Morphine. tečou mi slzy a v tu chvíli se zase směju, jsem neuvěřitelně emočně labilní, každou vteřinu ovládá jiný vnitřní hnutí. Smějeme se státu a systému, smějeme se tomu, že nás maj zapsaný, pouštíme bublinky místo slov. čaj- zapomínáme na čaj, louhuje se šest minut a nebo tak hodinu? je ještě teplej? jedno cigáro jako jednotka a já znám všechno, co přijde. Kreslím na papíry a na nohy. na letáčky a obaly od čokolád. Kreslím plovoucího sumce, roztékajícího se ďábla, kreslím nejvyšší božstvo na světě- kočky. Nejdřív bylo tohle a tohle, pak tohle a potom tohle- ale tady něco chybí. Orientuju se podle pořadí svých kreseb. Všechno má význam a hluboký kořeny a já cítím kažou elektronickou vlnu, která proletí kolem.

vidím zlatou, tmavě modrou a vínově červenou barvu.
"dobrou noc," říkám a zjišťuju, že slunce už dávno vyšlo.