Srpen 2013

vidim ostří

29. srpna 2013 v 14:55 | n
těšimse těšimse těšimse
na sobotu v duchu našich temnejch já, na pot a krev při tahání domova z domova do domova. na skrývání pohyblivých nádorů (vetřelce), na zabydlování, na ten nedělní spěch, co mě čeká. Na lidi- hrozně moc se těšim na všechny ty lidi. I na kyselý ksichty z tramvají! na konzultace na písmu!!! ach, tak neuvěřitelně věřím tomu, že mě letos praha nevysaje, ale spíš mi hodně nabídne. věřim, že budu sakra nesmírně tvořivá, že to písmo dám, naprosto bez problémů, že jsem ta devítiprocentní šance, že jsem lepší než jsem.
"seš ňáká cílevědomá..." podivuje se sestra a já ještě víc. jak já nesnášim tuhle vlastnost!! o to víc mě děsí, že je to tady i ve chvílích, kdy mi alkohol nešťastně odplouvá z těla, lebka mi praská pod nátlakem opuchlýho mozku a oči nezvládaj ani zářící hvězdy na noční obloze, natožpak denní světlo.
pak jsou tu ještě tajný plány a beznadějný naděje. tohle se trochu vybouřilo, lepší nemyslet, radši se zabejvám veselejšíma věcma.pfff... a lžu. ale jenom sobě a dost dobře to vim. pak ráda chodim po místech a myslim na to, jakou měly kdy atmosféru... jinak je mi dobře, tak směšně dobře. vim co, kdo a kde jsem a vim, že je to trochu blbý. a možná taky tak dost dobře nevim, vlastně nikdo, hledám další a další body do sbírky.
žádnej člověk nesahá mý kryse ani po paty.

hurá na temnosobotní pártování!!

ne skutečnost

11. srpna 2013 v 4:52 | n
v půl pátý ráno si spíš přiletim, než přijdu, domů a hlava se mi motá kolem
jsem hrozně ospalá, bolí mě celý tělo, hlava, oči i myšlení- ale furt je mi prostě blaze. do hlavy mi nic nejde, otevíraj se mi moje druhý oči, mam hrozně ráda svůj prapodivnej svět, tu realitu, kdy ani štípání nepomáhá.
nejsem si ničim jistá- a nechci, člověk má mířit tam, kam se mu zrovna zachce.
kam jsem zas dala hlavu a jaktože se mi zase o trochu víc zvětšily krovky? co to zas hoří kde v těle a proč je mi ticho nejkrásnější?
ve tmě se měním v podivného tvora- jednou se třeba přestanu bát mluvit a unášet v proudu podivnejch kapalin. ve tmě totiž už odedávna probíhaj jenom nereálný obrazy
v jedný vteřině se stíhám smát i plakat, nechápu to, moje narušená stabilita mě vždycky dost dokázala vykolejit- vlastně to všechno svádim na ní. říká se ráno moudřejší večera, už je skoro pět a moudrost nikde a tak se prostě zase jenom naprosto šíleně hroutim a stavim na paty.
je mi báječně a báječně ještě bude, debilní úsměv ještě zdebilní
neřešit a dobrou noc


krysoočky

8. srpna 2013 v 14:26 | n |  ART
tak jo... vobčas si jentak v minutě naskicuju život přede mnou.


do tmy

6. srpna 2013 v 1:30 | n
svý víčka pro tuhle dobu máčim zase v troše hořkosti, vosolený kapky mi rytmicky žbluňkaj do černýho čaje, ve kterym to všechno topim namísto smutnýho červenýho vína.
chtěla bych vědět, co je to za hloupej černej mrak, kterej si teď našel mojí hlavu v oblacích. proč a odkud...? trochu mě to dusí a špatně se mluví. nikdy bych tohle nečekala- že si tyhle záležitosti ještě připustim, že se vpodstatě nechám unýst a pak se nořim do důsledků- chci říct... je to stesk, nejspíš. stesk, k tomu skutečnost, že bude hůř a taky prašivý vzpomínky na nedávna (což je mi mnohem větší pojem, než jsem původně doufala).
až se dozvím něco dobrýho, až se nebude zapomínat, pak bych tak ráda začala líp a jinde... a jednu věc za mě nikdo nevyřeší, tu, na kterou jsem v otázkách i odpovědích úplně sama. a zrovna teď a možná vlastně pořád... jakobych byla v otázách a odpovědích (....)
třeba se přestat tak spalovat, ovládat něčim tak jednoduchym, jako jsou emoční plivance. čas mi ubíhá hrozně pomalu a jeden den je jako deset let.
chce se mi spát

čekat na zázrak

4. srpna 2013 v 21:28 | n
vlastně se asi nic neděje
až na ty neustálý kolotoče-
všechno bude vždycky stejný. zrovna se nějak jezdí na zvířatech- když netrávim dny s krysou, trávim je s koťatama. těšim se na zítřky, dnešků se bojim, ze včerejšků si rvu vlasy, kůži, maso... z ticha se nikdo neposere- kejvu hlavou a dělám dobrý, možná to tak je, ale nejsem to já. jsem zase u stejnýho problému a přiznávám si, že sem s těma emočníma hovadinama v dost divnym místě. nikdy nikdo ani nepostřehne, černej asfalt za zdí. třeba se to jednou trochu zlepší. vono ani ty nejmenší milimetry daleko neznamenaj nic vlastně se ani nechce, aby něco znamenaly, hraje se na to, že je to správný, že už to nejde jinak, ale vlastně nám jenom překáží sobectví... chci měnit a neumim. a proto se mi tak dobře žije s knihama, zvěří, filmama a barvama, ono je to tak nějak víc se mnou než ode mě, mam pocit, že víme, co čekat.
utekla jsem a zase přiběhla, jako zmatený mládě, což asi jsem, obzvlášť na týhle straně knihy. špatně nebo dobře, co naědělám, možná je na čase se trochu vzpamatovat, nebát se, vyčistit štít a vyrazit.

už od středy jsem neměla kapku alkoholu, minimum tabáku, kafuju vobčas. Ztrácim snad smysl života? místo toho kreslim jako o život, bojim se, že už to nezvládám, mam neuvěřitelnou chuť, bez tužky v kapse se psychicky hroutím na ulici.
nesmíš to vzdát, čekat na zázrak