Září 2013

Nové zanícení, nový hluk.

30. září 2013 v 19:36 | n
Zmítám se v šílenství na podlaze a je mi blaze, tolik blaze, že už nemůže být ani hůř.

co je zase zatraceně tohle? všechno? jsem ospalá, ale nemůžu usnout a po těle mi běhá mráz, když je mi teplo. Nevyřčené zdá se mi být vyřčeným (pak se člověk diví). Chovám se hloupěji a hloupěji, když posedávám vedle kolejí na u popelnic nalezené matraci a nepřipadám si sama. Dvě hodiny a nebo pět minut. Hledám výmluvy k vdechování rozlitýho mlíka. Užasle a zároveň trochu sklesle pozoruju světla míhající se tmou a hvězdy a letadla, který zůstávaj téměř pořád na jednom místě, jedu do Prahy a v hlavě mi doznívaj jednoduchý tóny cizí hudby. Jedu do Prahy a sedím na schodech, nedostalo se na mě, poslední nastupující osobu, místo. Schody jsou moje nejoblíbenější sezení v autobusech.
Lidi v komunikačních extázích a já v naprosto svym světě, k smrti vyčerpaná a plná energie zároveň, nechci se dělit o jedinou část svýho idiotskýho výrazu.
trochu strach, radosti, blízkosti a padající cihly.
,,Jen pojď," pokrčil rameny. ,,Vždyť jsou to jen děti."
Břečťan kolem internátních oken přechází do agresivně rudý barvy, je to dost podzimní, když se choulim s horkym čajem a ve svetru po dědovi na parapetu, poslouchám tichý tóny piána a v zesláblejch rukách třímám starou, rozpadající se knihu.


mars je dnes velice jasný

22. září 2013 v 11:34 | n
Ne, ne, ne. Nepiju mléko. Rozlilo se. Krčím se nad nikde nekončící kaluží. Pláču nad rozlitým mlékem...
Hodlám pokračovat v naprostém soužití s okolní teplotou. Ten chlad, ta námraza... Stávám se zimou a netuším, jak se to mohlo stát. Vládne mi rozum. Kážu. V bezpečné vzdálenosti od světa se pak učím ronit slzy. Nekapou. Nekapou pro nikoho a pro nic. A ještě před týdny kapaly téměř pro vše. Nechci si už hrát s vlastníma myšlenkama. A už vůbec ne s myšlenkama ostatních. Nechci si hrát s ani s životama. Potřebuju se zahrabat do svý nory a pěkně dlouho nevylejzat. pitomý vnější vlivy...
a pak...
taky se musim pořádně ožrat.
smířit se se všemi nelichotivými přívlastky, bát se času, minulostí, skutečnosti.

nějak to vyplyne

existenční extáze

11. září 2013 v 18:11 | n
ve škole vyhazuju pojistky a přestávám umět číst digitální hodiny, na intru se mi daří vytopovat koupelny, ztrácet všechno momentální v prostoru 1x1 metr a pro uvařený čaje si chodim do kuchyňky s třídenním zpožděním. pomatení pomalu odeznívá? podle mejch výpočtů by mělo, tak kde je zase problém? (a obrázek)
plazím se mezi slizskou slimáčí havětí, kočkama, prohnilýma lidma a nenažranýma mrchožroutama celym žižkovem, vim, kdo a co je tim špatnym, jenom nechci hledat řešení ani výsledky. ne teď. a přes to všechno si naivně myslim, že bych mohla bejt spasena. ale úhle pohledu, přístupy, to neni všechno... musím ještě dál.
z bohů se stávají obyčejní pozemšťané. zatím nevím, jestli je to pozitivní, nebo negativní. už nevnímám nějaký pocity nadřazenosti a podřazenosti, konečně se mi zarejvá pod kůži ono "jsme jenom lidi" učení. ale... ráda bych si zkusila být projednou také bohem, lákavá jednoduchost a věčnej smích, sobectví... schopnost ponořit se tak hluboko pro jedno zrnko písku a nechat si růst skleněný útvary pod prstama. nejsem ani v polovině toho hořkosladkýho oceánu a slibuju si poklad?
kotvama opovrhuju od 15.12.2012

čas si občas krátim popíjením lahodných medovin, vín a piv a posloucháním přeskvělé hudby, sem tam nějakým polibkem. je-to-tak-inspitující! všechno. musím a těším se, musím, musím, musím, musím a hlavně hrozně moc chci!!! kde se to v tobě bere, eN.?
bude nejlepší setnout mi hlavu. (mári? zavřete oči, nebo nic neuvidíte.)

pomatení

2. září 2013 v 19:18 | n
v dece zabalená (z vlasů upletené přikrývky) koukám z břečťatem zarostlého okna a musim uznat, že tenhle rok to má sakra něco do sebe... krčit se v koupelně u toho pidi okna s cigárama v rukou. řádová sestra s normálním jménem a poprvé za celý ty čtyři roky pokoj pro dva. s tim, že ta druhá tady neni. Tak se tak krčím na parapetu a nevím, vůbec netuším, štípu se a přesto furt spim- nebo spíš blouzním? teplota celýho těla by odpovídala horečce. celou noc nespim, vlastně už podruhý, nejsem schopná fungovat jako člověk. odmítám alkohol, odmítám jídlo a dokonce i kafe. spim jedině odpoledne. je to fakt jedno...
s úsměvem na rtech se bojim. hrozně moc. vůbec... ta skvělá hudba. poznala jsem v sobotu tolik úžasných lidí a trochu jsem se tam ztratila a nechala... se naprosto unést. v dešti šlapu po tramvajových kolejích a narážím do sloupů. žasnu nad místama, který vidim prvně, ve tmě je všechno osvětleý pouze lampama z města. déšt tak nějak neustále sílí a místa se mění, lidé se mění... je mi neuvěřitelně skvěle, všechen ten smutek se podivně přetransformuje, nevěřím a přitom bych tak ráda.
a přece mi pak teče krev z dlaní a nezbývá než si přiznat...
pomatení