Říjen 2013

přecejen nejsem

22. října 2013 v 18:35
ponědlí tak atypicky typický, že si z toho uvazuju kudly kolem krku
znovu a po dlouhý době, zarejvala jsem nehty do dlaní a přála jim zlo, který se, jak jinak, odrazilo zpátky ke mně. tak jsem se zasmála nad vlastní zoufalostí a pokračovala v dospávání předešlý prázdný noci na tvrdý internátní posteli pod křížem.
po rukou mi kapou čaje na nohy, nejsem schopna a nemám sílu, hrnek se rozpadá na kousky. slabost v tomhle těle nemá snad nic společnýho se mnou, říkám si a šlapu po beztvaré keramice. nebolí to, necítím a nevnímám, hlavně, že slyším ten ubíjející dusot zazděnejch myšlenek v hlavě. nesnesu určitý druhy pohledů, pohybů, jednání, vybíhám z tramvaje a jdu tři zastávky pěšky. Čím víc doufám v čas, tím krutější je. město se tak mimochodem prořítí kolem a já už sedim v místnosti s umírající bazalkou uprostřed.
a krajina už se z oken autobusů nemíhá kolem, teď už je tma a bude to horší, potrvá to tak čtyři, pět měsíců, bude tomu vůbec někdy konec?
přestává vykreslovat situace- a když, tak to končí tragicky. Zároveň se opravdickejch situací vlastně ani moc neúčastní, někdy by možná i chtěla, vzpomenout si a zkusit to. vlastně nemá se situacema, až na pár špatnejch zážitků, nic společnýho. a vůbec, co je co, co je komu po čem a je to podstatný? neni. a to hnusný kafe z automatu jenom podtrhává veškerou bezvýchodnost.
je mi někdy tak krásně, až je mi z toho jindy strašně.
jsem viniční poéta

já se budím čím dál míň

15. října 2013 v 20:49 | n
byl to zrovna první den v červnu, sobota, tuším, když jsem, jako obvykle, vycházela ven s nesnesitelnou bolestí hlavy a přísahala si, že už nebudu tolik pít a kouřit. Na nose kulaté brýle proti slunci, které stejně moc proti slunci nejsou. A v ten den ani nesvítilo. Mám pocit, že pršelo, protože vím, že jsem se schovávala pod vysokým deštníkem vysokého kluka. Tak pitomě jsem se snažila ho nějak odradit, abych si nepřipadala špatně. Na ten den vzpomínám trochu nerada, nenávidím se v něm. Vyžíraly mě všechny ty morální červi a úděsná kocovina taky udělala svý.
Pak jsem měla pocit, že ze mě vyžrali veškerý svědomí. Byl to jenom pocit a ještě teď cítím, jak je mi s tím zjištěním dobře. Taky jsem se bála, že už nikdy nezkusím komunikovat bez kapky alkoholu. Docela dlouá doba, zdá se mi teď, a já si říkám, že kdybych víc věřila, ušetřim si všechny ty pochybnosti o sobě samé.
Po zádech mi běhá mráz, o sobotách je jenom teď a nic víc. Čaje a kafe s mlékem, tohle mi pomáhá si uchovat všechnu atmosféru v sobě i ve chvílích, kdy jenom koukám na podzimní břečťan v okně, schoulená kdesi pod křížem. Pokud jsem doposud přeskakovala koleje, tak s panickou hrůzou, a jestli jsem si někdy strkala hlavu do pračky, měla bych se tam teď narvat celá.
nejsem chaotická, všechny mý hraniční linie se akorát točí do spirál.

Účastním se tramvajových jatek

9. října 2013 v 18:09 | n |  ART
v hlavě kapánek zmatek