Srpen 2014

cesty

25. srpna 2014 v 11:18 | n
(Říkejme L. tygr.)
Středa... "vstaneme v osum ráno, ať se vypravíme rychle", Tygr zaspal, má moc práce, já se koušu nudou a natěšenim doma. Sraz pak v artu, dávám ňákej sajdr nebo kafe a Jane nám leje panáka na cestu. Španělsko, všichni nás cestovně nabíjej, je už skoro šest, sedum večer a my jedem busem na kraj hradce.
Hledáme kamioňáckou firmu, že se zeptáme, jestli nejedou našim směrem. Máme i mapy jak se tam dostat z busu. Nenacházíme, chodíme furt dokola a kamiony nikde. První kontakt s mapou v životě. Záchrana? Dva lidi na komíně, co něco opravujou. Křičíme "Heeej, nevidíte z tý vejšky někde kamiony?" "Nooo... nic, počkat, tamhle sou! Ale nevim, jak se tam dostanete, asi musíte přelízt plot!"
Nakonec je vchod taková budova, kolem který furt chodíme. A kamioňáci našim směrem nejedou. Cígo a stop směr na Prahu. Po asi dvaceti minutách zastavuje týpek, co v autě poslouchá lidovky a moc nemluví.
V Praze pak zařídíme spaní a pár piv v hospodě u Hrocha.

Čtvrtek... Dlouhá snídaně, s fotografkou ubytovatelkou přichází chvíle ukazování foťáků, Tygr dealer filmů. Odpoledne vyrážíme na cestu, na Hůrce hledáme kde stopovat, ale jsme na špatnym místě, nezastavujou. Pak nám někdo řekne kam na Plzeň a tam nám staví hnedka týpek, co má příjemnej bordel v autě a moc nemluví. Vyhodí nás u Plzně, ani ne na benzíně. Pojídáme konopný semínka a krišňácký sušenky, jdeme po okraji dálnice až k benzíně a už se stmívá. Vezme nás Maďar v kamionu, vůbec si nerozumíme, ale nabízí nám energy drinky, cigára a pouští lady gagu na plný pecky :D Vyhodí nás u Norimberka na benzíně, že prej jde spát. My taky, uleháváme v lese.


Pátek... Benzínová snídaně. Kafe, konopný semínka, krišňácký sušenky a cigára. Pak stopujem. Nic, pak fajn paní co nejede našim směrem, taky nic.
"Mercedesy nestavěj, to nemá ani cenu..." ale jelikož jako nezasvěcená ženská nepoznám, co je a neni mercedes, mávám palcem na všecko. A zastaví mercedes a odveze nás před Frankfurt. Zevlíme pak na benzíně, typicky. A když stopujem, tak to nejde.. Cíl je teď Strasbourg ve Francii, ale nikdo nejede našim směrem - jsme prostě vykopnutý moc na sever. Bolej nás nohy a ruce a sme sluncem vyškvařený. Už nás to štve, předražená benzína s placenejma záchodama, konopný semínka humus... Po pauze s kafem a jinou směrovou cedulí nám celkem brzo zastaví takový párty auto s dvouma mladejma lidma - nadšenej kluk a nadšená holka. Že jedou do Amsterdamu, splnit si svůj dávnej sen. A my s nima.
Večer přistáváme v Amsterdamu. Šílená doprava, všude proudy kol, na jedno kolo se daj nacpat čtyři zhulený lidi - matika. Pivo v nejbližší hospodě, děsně drahý, voni dávaj českou máry.
Jsem vyčerpaná, hledáme místo na spaní a ptáme se. Vondel park. Když to pak hledáme, ptáme se občas lidí na směr. Hrozně moc jasnejch gayů v tomhle městě, ne? Zejtra je Gay Pride, aha! Nakonec najdeme ten park, kde si ustelem v prvních nenápadnejch keřích do vidíme. Trochu smrad chcanek... hm, romantické dobrou.

Sobota... Probuzení. Balíme si věci no krosen, sedíme na lavičce a kouříme. Kolem prouděj lidi - běhaj a jezděj na kole, furt dokola, stejný tempo, vypadá to fakt podivně. Pak si koupíme chleba se sejrem a jíme po dlouhý době normální jídlo. (Houby normální, božský! Ten sejr!!)
Pak bloudíme městem a stavíme se na kafe v divadelní kavárně. Vypadá trochu zazobanecky a zároveň dost mile, čistim si tam na záchodech zuby. Pak se válíme v nějakym parku naproti, jsme děsně vyřízený, teda aspoň já. Hnem se a vyrazíme na ten pochod, je to šílený. Tolik lidí v jednom městě jsem v životě neviděla. V kanálech jezděj lodě plný tančících teploušů, všemožně oděných (nebo spíš neoděných). Tygr má menší krosna krizi, nejde s tim fotit přirozeně. Snažim se řešit, neklesat. Drahý lockery na nádraží. Chvíli trvá než se zvednem, jdeme mimo davy, mimo všechno a nacházíme dobrou hospůdku, dáváme si kafe. Lidi tu hrajou šachy a popíjej na baru, v pozadí hraje harmonika. Pozdějc potkáváme i místního pobudu/básníka, skvěle podivnej zjev, jmenuju se Neděle.
Když jdeme spát do parku, procházíme město. Všichni všude paří. Z oken ven jsou vystrčený repráky a pod oknama davy pařících lidí. Všude prázdný lahve, zvuky sanitky. Procházíme davy, což znamená, že se jim musíme stát a rozvlnit se až na konec.
Uleháváme v parku, najdeme hodně dobrý místo na spaní.

Neděle... Pozdní vstávání, máme v plánu se poptat a dozvědět, jak se z Amsterdamu dostanem a pak poslad pohled Janě do Artu. Krosny naházíme do vykutanýho kmene v parku u místa, kde sme spali. Nulahvězdičkovej hotel i se skříní. Cestou ale potkáváme sympatickej coffee shop v čajovnickym stylu. Kupujem tam menší množství máry od venkovky po nejsilnější a rovnou chutnáme venkovku. Sedíme tam a pozorujem svět okolo. V místnosti sedí pár lidí. U vchodu dva týpci, co hrajou šachy. Jak jsou zkouřený, soustředěj se jenom a jenom na hru. Jsou úplně koncentrovaný, sem tam se napijou kafe. Vedle pak sedí dva zkouřený černoši. Jeden sedí, kejve hlavou a přivírá oči, druhej furt mele. "and charlie parker... it's like - pam pada pidapa tam pa ta! but coltraine... totally different... dabapa di padu tadam!" Pak tam jsou typický turisti - mladý přehulený lidi co pijou kolu, chvílema se smějou, chvílema maj velezáseky.
Když odcházíme, už se nám do ničeho nechce. Tak akorát chodíme městem a pijeme kafe tam, kde se to hodí - když potřebujem kadit, čistit si zuby a nebo když potřebujem temnou komoru. Zasek se mi totiž film v zenitoj... typicky. Jenže zrovna záchody v týhle kavárně maj nějaký centrální světlo, takže Tygr musel na baru číšníka poprosit, aby mu na záchodě zasnul.
Potkáváme pak i básníka/pobudu a vidíme slavnou red light district. Jdeme pomalu do parku přespat. Už mě to tam trochu štve, mam divnej pocit, že nás musí někdo najít, i když sme dobře schovaný. Místo toho začne pršet, tak musíme ve dvě ráno stavět stan.

Pondělí... Vstáváme už v deset, abysme dneska něco stihli. Odesíláme pohled a dáváme si kafe ve fakt divný snobácký kavárně. Meju si tam vlasy vodou v umyvadle, ale moc to na mojí zahnusenost nepomáhá. Na turistickejch informacích nám sdělí, kde se nachází nájezd na dálnici odkud by se dalo stopovat. Jedem tam a bloudíme, nemůžem naít pořádný místo na stopování, lidi nám furt raděj něco jinýho a nesmyslnýho. Aspoň sme našli neotevřenýho lahváče na zemi. K večeru se dostaneme na benzínu, kde stopujou i holka a kluk z Ukrajiny. Jsou takový akční a maj očividně stejnej směr, tak jim nechceme brát jejich místo, necháme je stopovat a sami se mejem na benzínkovejch záchodech zadarmo. Sušíme si i mokrý spacáky a oblečení a pomalu se stmívá.
"hej, právě sem viděl fakt divnýho týpka na záchodech... em.... Píšeeš deník? Kam jedeš? Tak hodně štěstí" říkal mi kdosi z auta na benzíně.
Ten divnej chlap byl Tygr, kterej si expresivně sušil vlasy a podpaží v pyžamovejch kalhotech na wc.
Ustelem si v nějakym lesíku u benzíny hned vedle dálnice.

Úterý... Ráno jsme pak potkali stopující španělku s franzouzem, tak jsme je nechali a sami sme si dali kafe a cígo a snídani. Stopovat jsme začli až odpoledne, kdy nám nikdo moc nezastaoval. Vzali nás nakonec arabové, muž a žena, kteří jeli k hranicím mezi Německem a Holandskem navštívit svou dceru, co tam studuje. Pak nás bere nějakej voják, nikam moc daleko. Nakonec nám staví zdravotní sestřička, co nás jenom zaveze do města - mega chyba. Nechali jsme se zlákat představou levnýho jídla a kafe, končíme ztraceni v Maastrichtu a nikde nic, co by nás mohlo zachránit. Choděj za náma dealeři a lidi na nás koukaj jako na největší špínu. Spíme někde mezi stromama ve slimáčim doupěti - jak se ráno dovídáme.

Středa... Jdeme na místo, kde by se dal možná chytit stop. Benzínka. Potkáváme thajskýho stopaře, kterej jede do Amsterdamu. Prší a my s nim sedíme někde pod stříškou a kouříme máry. Povídá nám o skvotech v Amsterdamu. Pak společně stopujem v dešti, jeho vezmou, nás ne. Jsme zoufalí, jedeme na nádraží a tam vlakem do belgickýho Liege. Krátká cesta vlakem přes hranice. Tam to pak frčí jedna báseň, ani se nestihnem vzpamatovat a už jedem autem, který mi svojí drsnou hudbou vyděraví půlku hlavy. O půlnoci nás ten týpek vyhodí někde na dálnici, že už tady někde staví. Je noc, chčije a my stopujem, protože neni žádná jiná možnost. Překvapivě nám zastaví nějakej pán, mluví francouzsky a vůbec mu nerozumíme. Dovez nás do Lucemburku. Šedivý hranatý betonový město, kde spíme na zemi za obchoďákem.

Čtvrtek... vstáváme dost brzo, aby nás nemuseli překračovat vyžehlený manažeři. Snídáme konopný semínka a čekáme, až nám otevřou kavárnu, poprvé si dám radši čaj místo kafe. Pak trochu zkoušíme stopovat, jenže tohle vyžehlený organizovaný město to asi vůbec nepobírá. Jdeme pak radši na vlak, co nás převeze přes hranice do Francie. Jsme v Metzu a skoro oslavujem, že už máme všechny šílenosti za sebou, že sme pryč z nepřátelskýho Holandska a organizovanýho Lucemburska. Navíc máme Strasbourg nadosah ruky a tam máme kde bydlet! Ta vidina nás úplně zblázňuje, Tygr šílí. Stopujem pak někde, kde to asi nejde, jedeme teda jinam, kde už by to mohlo jít. Slunce v očích a Tygr v zádech, nikdo moc nestaví - pasivní autostop = cigáro a válení se u cedule se směrovym nápisem.
Staví nám němec co pracuje v jaderný elektrárně, když nás pak vyhodí někde na parkovišti u dálnice a dává nám 15 eur na pivo.
Na parkovišti protivná ženská, co nám říká, že tam a tam a tam nesmíme stopovat, dvě sympatický malý stopařky, co jedou našim směrem. Připomínaj mi nadšením i nerozumem ve tvářích malýho a velkýho macha.
Zastaví nám pak učitel matematiky, povídáme si o systémech výuky, je to fajn člověk.
A pak konečně "doma". Vana, víno a jídlo. A postel.


Pátek, sobota, neděle... Jsme ve Strasbourku. Kouříme na balkóně a večer procházíme město. Pijem furt vína a jíme naprostý lahody. Máme se skvěle, Iva nás bere na večeře. Olivový a rajčatový tapenády!! Alsaský bílý víno!!!
V neděli ráno nás Iva bere autem a vyhazuje za hranicema Německa. Kupujem Van Nelle tabák, kterej sme si trochu oblíbili a stopujem. Zastavuje skoro prázdnej minibus a bere nás nevimkam. Na místo, kde se fakt blbě stopuje a navíc i prší. Pak nás vezme zase ňákej němec, se kterym se hůř domlouváme. Vyhodí nás na větší benzíně, kde se najíme, nakafíme a v mekáči vykadíme. Zase prší, ale vytrvale stopujem i v menšim deštíku. Bere nás nějaká paní- úplně skvělá ženská, která procestovala Asii. Když nás někde vyhazuje a ví, že to je docela blbý místo, dává nám soje číslo, abysme jí dali vědět. Stopujem dál, s deštěm je to nahnutý, zastavuje mladá holka, co nás vezme jenom někam do městečka. Začíná pršet a sme trochu zoufalý - aspoň já. Chci spát. Ustelem si v zastřešenýho vchodu do kostela z devátýho století. Je úplněk, ležíme v kostele a z fresky na nás mává jakejsi svatej. Psycho noc.

Pondělí... Nějakym haluznim způsobem se pomocí autobusu dostanem k dálnici na stop, směr Norimberk. Tam celkem brzo zastavuje kamioňák, kterej nás následně vyhodí někde na benzíně. Tam si dáváme kafe a zeleninovej salát, snídaně. Stopujem. Projel kolem čech s prázdnym autem a ještě se na nás culil. Nasraný skřítci, ale pak nám stavěj Francouzi, co jedou do Prahy na dovolenou. Po asi čtyřhodinový cestě autem jsme skoro doma! Jedem pak už jenom vlakem do Hradce a hurá, finito, cesta do Španělska za náma, teď nás čeká jenom Trutnov a konec prázdnin, kterej už je taky dávno pryč.

vřšn

19. srpna 2014 v 18:31 | n
Chce se mi o tom všm psát....

Ten večer, co tam byla i berlína z berlína, jsem poznala spoustu novejch lidí a bylo mi jasný, že to neni jen tak a že L. je nejvíc superfajn ze všech. Všecko pak před finskem končilo večerem, kdy jsem nemohla spát z neskutečnýho množství šílený energie, tlukotu srdce a trávovýho kouře. Procházeli jsme se v noci, v rukách kouřící světýlka.
Po příjezdu to pak byli první lidi, který jsem viděla, trochu jsem se jim pak vzdálila, ale v létě to byl zase mazec. Ani nevim, kdy jsme to byli fotit na tý diskotéce, ještě před kozama asi. V temný komoře zase infarkty - jako v zimě, kdy jsem nemohla spát. Vracim se úplně omdletá domů za svítání. Pak se ještě potkáváme v hospodě a vzniká fotka o připalování cigár.
Dlouho nic. Už jsem si trochu zvykla a taky i zapomínám. Sem tam se vidíme. Nic žhavýho.
Pak jdu někdy mezi jarem a létem s pláčem domů lipkama. Je mi fakt mizerně, chci trochu uklidnit - volám a z okna se objevuje moje oblíbená bytost. Dokonce dostanu najíst, zatímco melu blbosti, abych zapomněla na pláč.
Pak je toho zase hodně. Vidíme se častějc, vždycky tak náhodou. Jeden večer předčítám gastropoezii a on utíká před pohledem mýho indiánskýho rodiče. Brnkáme na struny piána a posloucháme cikánskou muziku. Za tejden se nudim doma, tak vyrážim s homeopatickym džojntem a zase se potkáváme, večer s tichou radostí usínám vedle na posteli.
Pozvání na víno.
"Kdybych si nedal pozor, tak bych se do tebe zamiloval", hm, já už jsem do tebe zamilovaná děsně dlouho.. co s tim? Asi si to nemůžem dovolit, co?
Trochu to oplakám a zakazuju si to. Vim, že to prostě nejde.
Pak ta osudná náštěva Prahy, kdy nejdeme spát a sedíme kdesi u Holešovic v objetí s infarktama na dosah ruky. A pak že to neni úplně nejlíp, složitosti, oba to víme, útěk je řešením!
Utečeme na cestu do španělska a až přijedem, všechno už bude vyřešený.

Teď jsme zpátky z cesty a nepřijde mi to vyřešený ani trochu.
O cestě zase jindy.