Duben 2015

o nezapomenutelně hořký pachuti

10. dubna 2015 v 22:22
...a nesmim zapomenout na ten zážitek, kdy sme se loučili s tvym starym bytem.
takovej plácnutej nápad, že požužláme čtvrtky, co?
a bylo to

napůl střižené, dala jsem si dolní ret a ty ten horní.
28. února až 1. března to asi bylo

čistej byt, jo, všude víc prázdno než je zvykem. šampaňský na stole a ty říkáš "je to asi starý a už to moc nefunguje", jenže já než se naděju, ztrácim se ve slovech a nehodlám je používat. můj oblíbenej výrazovej prostředek je zase tužka a tak kreslim jak tak sedíš na tom gauči a směju se tomu že mi pod rukama ožívá naprostej flegmatik.
"pojď si to taky zkusit" a tobě je nepříjemně v tom, co nás naučili - v oblečení. pryč s nim, tělo je dobrá plocha na kreslení a ty zjišťuješ jak se štětce dokážou vlnit v rytmu bitches brew. fotografický světla, vznikaj nádherný pohledy na tebe a ty říkáš to samý
pak mi předáš myšlenku chlupatýho jazyka polibkem?
linie se skládaj přes sebe, nějak se začínáme ošívat, je to moc šílený, i ta hudba a mezi půlkama se mi zachytily prachový pavučiny. vana. příjemná. když v ní člověk leží, hraje svou hudbu kloubů. voda je želatina.
"mejdlem to jde všechno dolů, jak nám říkávali"
"to mi ale nikdy neříkali"
"aha!"
tak přicházíme na tvoje (ne)hygienický návyky.
je to jak cesta. čimkoliv. jako cesta cestovatelská, jako cesta životem, taky i cesta našim vztahem.
mam tendence se smát tomu, jak viděj svět naši rodiče a to ani nemyslim na žehlení. chápat všechno jako zánik a narození.
opalujeme se pod fotografickejma lampama, nedošlo nám, že nemáme ručník. pijeme čaje. z cigaret je mi na blití. šampaňský mi moc nejede. nechci se ničit něčim takovym!
pak přijde ta část problému. člověk má obrovsky zostřený vnímání, dokáže najít nerovnost ve všem, co se tváří bejt rovný. dlouho pak mluvíme o sexu a o nás. co chci já a co chceš ty, kde se to rozchází a kde se to schází. přicházíme na řešení, ale připadá mi to málo, jakoby to mělo bejt víc. je ti ze sebe smutno a tak se k sobě choulíme jak jenom můžem. a slunce už dávno vyšlo.

zajímalo by mě, jak na nás koukali, když se pak v osum ráno předával byt. všude bordel od barev, my úplně vyjetý a zároveň trochu vysmívavý k systému a tomu co lidi běžně řeší.



něco novýho

6. dubna 2015 v 0:37
a je to
vyplacené čekání

skočit pro čerstvý pečivo ráno a netrvá to ani minutu, pak pro zlevněný pečivo večer a zase to netrvá ani minutu.
a všechno se točí
chceš světlo? budiž. ale jen přes prasátka diskokoule

z ulice sem dopadá světlo pouliční lampy a když se v noci probouzim, vidim jak sněží. do toho ty jazzový obrazy.
vrzavý parkety
a ta ozvěna v prázdnejch místnostech!
nic nechybí a ten cukr do čaje oželim, stejně se mam až trapně sladce.

až na mé školní prohřešky ala "cítím z vás marihuanu" = můj pot smrdí trávou = mam prostě neexistující problém u hlavy celýho oboru, která mě chce zničit, nesnáší mojí tvorbu, naprosto nechápe způsob mýho myšlení a asi má pocit, že jsem nelidská a proto se ke mě též nemusí chovat lidsky.