Červenec 2015

čelem vzhůru nohama

24. července 2015 v 22:38 | n
ach, hrabat se v sobě, jak vznešená činnost plná překvapení
...
neni to prdel, ale občas se překvapuju, na co přicházim.
Křivdy.
Jsem furt ten, kym jsem byla, když jsme se vydaly každá jinym směrem? Každej za několik let něco zažije. Furt stejný, to jo, ale nechat prostor pro jinakosti.
Můj první hořkej vejlet mi dal nejvíc. Komunikovat. Mluvit s linkou. Nechat ať to vzniká a bohové obživnou. Jediný, v čem
se dá zorientovat, až budeš na pokraji.
A trvalo mi to trochu dýl, než géniům.
dělá to ze mě idiota? stejnýho jako sou všichni
můžu bejt ráda, že jsem to našla a ne si to vyčítat. ale potřebuju prostor. ta změna nastala tak dávno, mezitim jsem stihla přijít na spoustu dalších věcí. ale v odraze očí je vidět to nenáviděný hledání, se kterym se musim smířit. co bylo, bylo.
sme všichni stejný idioti


nevzdávat se
a vědět, že řezy už nejsou adekvátním řešením
lepší je třískat talířema
a říkat co si myslim