Říjen 2016

sadness is rebellion

26. října 2016 v 16:56 | n.
v prosinci mi bude 22 a já mam pocit, že už mi táhne tak na 30
denodenně topim svý ideály

/dnes bych psala DEZILUZE//asi interní věc

vlny mě splachujou ke dnu a zase zvedaj ke slunci, žiju strašlivě nestabilně a obávám se, že až nebudu krytá svým statusem studenta, tak chcípnu jak jepice. Tejden naprostý šílenství, krása světa, ilustruju až se ze mě kouří, kreativita mi sama pohybuje rukama a božskost mám na dosah ruky. Tejden naprostýho děsu, vyhýbám se vlastnímu odrazu, nejím a jedno psychosoma za druhym, amoky končící vlastnoručně rozdrápanym tělem, díry v punčochách naplňuju slastně vyplakanou krví.
povinnost mě donutí čelit světu a snažit se znova a znova a zase ten koloběh.

podlehneš magii krve a máš navždy podepsanou smlouvu s dáblem...

S kým vším jsem se navždy tímto způsobem spojila? Hra na rituály nikdy neni jenom hrou. Někdy mě volají a chtějí mi ukázat cestu, kterou mi částečně vyšlapala má zesnulá tetička, mistrová, co mi před svou smrtí vtiskla do dlaně ochanné symboly.
Ztratila jsem je.
Když na mě troubí nasranej řidič v autě za to, že přecházim a nejsem na přechodě, zastavím se, roztáhnu ruce a prosím ho o pokračování v jízdě.

chtěla bych nic nemuset, nemít závazky vůči systému. nebýt na papírech.
nebýt vůbec..